Eagle Gallery, Šumperk / 1. 12. 2022 – 16. 2. 2023
Jiří Hanuš (nar. 1981, Praha) patří k nejvýznamnějším osobnostem střední generace českých grafiků. Nepřehlédnutelný je hned ze dvou důvodů. V prvé řadě se jeho jinakost manifestuje už námětovou složkou díla, kterou je většinově architektura (dnes doplňovaná o stromy a lesy). Za druhé náleží k nemnoha umělcům, kteří jsou nadáni schopností své dílo intelektuálně ukotvit a racionálně, věcně interpretovat.
Východiskem Hanušovy tvorby je recepčně estetický princip doplňovaný teoretickou průpravou. Na základě osobních preferencí si vybírá konkrétní architektonické objekty, v jejichž formách hledá a nalézá materiál pro vlastní díla. Ta jsou právě tak odrazem jeho hodnotově estetického postoje (inklinace k „moderní“ a současné architektuře), jako manifestací uměleckého chtění. Pokud chceme pochopit intenci Hanušovy tvorby, je nutné se zamyslet nad ústředním bodem její motivické složky. A tím je architektonický detail, potažmo detail v architektuře. On sám sice tyto pojmy používá promiskue, ale je mezi nimi jistý rozdíl.
Zatímco architektonický detail je bazálním prvkem stylu (individuálního, národního, či historického), je detail v architektuře individuálním výběrem konkrétního segmentu architektonického díla. Obě složky se ale mohou prolnout. Protože není v moci lidského smyslového aparátu uchopit architektonické dílo v jeho totalitě, tedy jako celistvou formu, je náš prožitek z něj vždy komplexem počitků. Je zřetězením právě těch segmentů, z nichž Hanušovo dílo vyrůstá. Takovýmto detailem může být sama kvalita užitého materiálu, jeho povrchu, či propojenost s prostředím. Může jím být způsob uspořádání, rytmizace prvků, nebo naopak jistá aberace, vědomé narušení architektonického řádu a takto i jeho zpětné potvrzení a podtržení. Vice versa je možný i harmonický detail v jinak disharmonickém celku dekonstruktivistické architektury. Nepominutelný je ovšem i aspekt pozice subjektu k architektonickému objektu. Jinak jej nahlížíme vně a jinak uvnitř. Zde se už od prostého estetického vnímání přesouváme k vnímání psychologickému a filosofickému – k architektuře jako místu bytí, k prostorovému prožitku a prostorovému působení. Vyvstává rozdíl mezi tektonickým a stereotomním chápáním architektury.
Všechny tyto skutečnosti má Hanuš na zřeteli. Zajímavé je, že sám prostorový prožitek, byť je mu nutným východiskem, není tématem jeho záznamů. Vyjevuje spíše orientaci na samu hmotu a její formování do povětšinou tektonických struktur, které vyvolávají konkrétní psychologický účinek. Pochopitelným důsledkem takového přístupu jsou i práce orientované na detail mechanických struktur. Vznikají tak celé cykly – Cosmo, Metro, Trafo, Konstrukce, Okna ad. Jejich intelektuální ukotvení podtrhuje užitá hlubotisková technika i absence barevnosti. Autor rezignuje na teoretická řešení úlohy barvy (nejen) v architektuře. Neusiluje o prvoplánovou reprodukci „objektivně“ viděného, ani nutné prostředkování subjektivně vnímaného, či prožitého. Jím zachycované detaily proto nejsou „fotografickým“, či „realistickým“ zpodobením. Odklon od takto naivního přístupu dokladuje už jeho vztah k médiu fotografie v rámci procesu tvorby. Není mu totiž ničím více než přípravným materiálem, který dále upravuje. Jeho práce se nesou v duchu autonomního kompozičního řešení, které zakládá na pěti bodech – linearitě, rytmizaci, symetrii, kontrastu a tonalitě. Jejich prostřednictvím přetváří svůj prožitek z architektonické formy a jejích detailů v novou, nyní dvourozměrnou strukturu.
Výsledkem je ojedinělá architektonická grafika nesená jakýmsi detailem v detailu. Mnohdy zcela svévolně, po způsobu koláže, či montáže, zachází s konkrétními prvky. Dává vzniknout grafickým listům zachycujícím fantaskní prostory i neexistující architekturu, která nic nesugeruje, ale otevírá cestu fantazii. Toto vtažení diváka do díla je neseno jeho striktním odlidštěním. Naopak sama architektura, či mechanická konstrukce, je ve svém segmentu antropomorfizována. Výsledkem je téměř scénografický efekt virtuálního prostoru, v němž se můžeme pohybovat i bez uvědomění si autorova vedení, čistě dle vlastního smyslu pro detail. Jediným faktickým společníkem je nám architektonický, či mechanický „organismus“.
Lukáš Koval
