Městká knihovna Praha, pobočka Opatov / 3.6. – 3.7.2024
Výtvarník Jiří Hanuš si ve svých dílech podmaňuje svět vnějších i vnitřních architektonických konstrukcí. Na výstavě HRANY SVĚTLA je možné vidět průřez jeho tvorbou – autorovu malířskou i grafickou polohu. Obrazy v barvě jsou snad jakýmsi prologem pro jeho následné černobílé cykly grafických tisků. Malby i grafiky spojuje okamžik prázdnoty, absence lidských intervencí a svébytnost tvarů hmoty.
Dvojice obrazů Interiéry a cyklus Prostory jsou malbami, které nám skrze perspektivu a práci se světlem zprostředkovávají intimní momenty uvnitř místností a chodeb. Tvary v Interiérech jsou redukovány tak, aby se ukázalo to podstatné – pocit blahodárného jasu paprsků slunce. Světlo tvarováno hranami dveří a zárubní prostupuje ve své prchavosti do Prostor, zastavuje se zde čas.
Do cyklu Architektura se propisují aspekty tvorby předcházející i té budoucí. Jde o grafický cyklus zhotoven technikou suché jehly, kdy je obraz vytvářen vrstvením linií. Autor u grafiky následně již zůstává a zakládá na ni svůj výtvarný projev. Ztvárňuje zde pohledy do prostor, v tomto případě industriálních. Stejně jako v malbách v nich vychází z geometrie a kontrastů světla a stínu a šerosvitných ploch. Přestože se se zatvrzelou precizností zaměřuje na vystižení úhlů a diagonál, samotný výsledek není „výkresem“ architektonických konstrukcí. Pozornost je soustředěna převážně na detaily, zdůrazněna je čistota tvarů, geometrie a rytmus. Podstatné je rovněž výtvarné vyjádření hloubky prostoru a světla. Prostřednictvím hran, členitosti a rytmu proniká autor do kovových vnitřností staveb, čímž se snaží porozumět „řeči“ architektury.
V následujícím cyklu Metro se díky další grafické technice mezzotinty precizněji buduje hloubka, objem a světlo. Prostřednictvím této techniky lze dokonale otisknout čerň a volit ostré hrany či postupné přechody. Právě v grafickém cyklu Metro na nás ze sametové černě vystupují výduchy ventilace pražského metra. Na grafikách je můžeme pozorovat bez městských „kulis“ a poznat tak jejich skulpturální kvality. Desítky tisíc lidí míjí denně tyto „plíce“ metra, které v tichosti připomínají skutečnost, že pod našimi nohami pulzuje život. My však na povrchu vidíme pouze tyto „stavby“ onoho podzemního technicistního světa, jejichž „figura“ je účelná, stoická, a přesto svým vzezřením odvážná a neotřelá. Výduchy jsou součástí veřejného prostoru, ale v autorově podání mají poetický nádech, přičemž ve skutečnosti existují v mnohdy chaotické a neharmonické krajině města.
Na výstavě máme rovněž možnost nahlédnout na prvotiny z cyklů z poslední doby, které bude autor postupně rozvíjet. Cykly Kostky a Bez názvu mají prozatím každý po dvou grafických tiscích. Grafiky Kostky v sobě skrývají paradox – vidíme zde kostky jako jasně ohraničenou hmotu, avšak v neuspořádaném množství působí na grafice nekonečně, neohraničeně. A konečně cyklus Bez názvu nám zprostředkovává pohled z vnějšku dovnitř, průhled do prostor, které bychom možná minuli bez povšimnutí. Přesto autora zajímají. Jeho pozornost, kterou jim věnuje, se otiskuje do grafik, předává nám esenci pustého, a přesto příjemně klidného ticha.
Závěrem lze uvést, že pro tvorbu Jiřího Hanuše je typická práce v cyklech. Nevytváří solitérní díla, která by musela obstát bez svých „předchůdců“ a „následovníků“. Jeho práce jsou genealogické a konzistentní, nefigurální a přesto personifikované. To, co je vyobrazeno, je natolik výmluvné, snad právě díky nepřítomnosti člověka. Jiří Hanuš zachycuje okamžiky, které nás můžou přitahovat, jelikož je nikdy v této podobě nemůžeme zažít. Jsou silné bez člověka, přestože je jim dáno být člověkem pozorovány.
kurátorka Hana Zrno Vondrů
